V pokoře setkáváš se s Bohem

Ve chvíli, kdy se skloníš, kdy v hluboké pokoře odložíš vše, čím se snažíš být, děje se něco hlubokého. 

Není to chvíle slabosti, ale chvíle tvé největší síly.

Protože tím, že se pokoříš, vyznáváš Boží velikost a uznáváš, že On je tím, kdo vede tvé kroky, zná tvé srdce a drží tvůj život ve svých rukou.

Když se skloníš před Bohem, nesnižuješ svou hodnotu.

Naopak, navracíš se k pravdě o tom, kým skutečně jsi a kým je On.

A právě v této odevzdanosti se tvá duše otevírá Jeho přítomnosti.

Mizí pýcha a mezi tebou a Bohem přestává stát to, co vás „oddělovalo“.

Čím hlouběji se před Bohem skloníš, tím blíže se k Němu Tvá duše pozvedá.

Protože v pokoře přebývá pravda. A tam, kde je pravda, tam je i Bůh.

Pokora není vzdálením se od vlastní důstojnosti.

Je návratem k Bohu a vyznáním duše: “Bože, důvěřuji Ti. Ne má vůle, ale Tvá ať se stane.“

Ve chvílích pokoření jsi Bohu nejblíže. 

Nevena