V náruči Mokoše – o životě, víře a vděčnosti

Jsou chvíle, kdy se člověk potřebuje zastavit a uvědomit si, kolik toho od přírody dostává. V každodenním shonu na to často zapomínáme. Přitom stačí vyjít do lesa, projít se po louce nebo se podívat na zahradu, kde dozrávají plody. Všude kolem nás je život, který se neustále proměňuje. Někde roste, jinde dozrává a někde pomalu končí, aby uvolnil místo novému.

Když vidím přírodu obtěžkanou plody a všudypřítomnou hojnost, uvědomuji si, jak štědrá k nám Matka Země dokáže být. Přesto její dary někdy přijímáme jako samozřejmost.

Jako člověk, který ctí slovanské Bohy a víru našich předků, vnímám v této životodárné síle přítomnost bohyně Mokoš. Matky Země, ochránkyně žen, mateřství, plodnosti. Její působení pro mě nepatří pouze do dávných časů. Nacházím ho v obyčejných věcech, které nás provázejí každý den. V půdě, ze které vyrůstá nový život, v úrodě, kterou sklízíme, ale také v péči a trpělivosti. Můj vztah k Bohyni Mokoš ale nevychází jen z toho, co vidím kolem sebe. Je spojený také s osobními duchovními prožitky.

Během obřadů věnovaných Bohyni Mokoš vnímám její přítomnost způsobem, který připomíná ženské pohlazení. Jemné, něžné, přesto plné síly. Její přítomnost mi přináší hluboký vnitřní klid, smíření a pocit bezpečí. Nejlépe bych ten pocit přirovnal k malému dítěti, které se v důvěře přivine ke své matce. V její náruči nachází klid a jistotu, že je přijímané a milované.  A právě tak vnímám Mokoš. Jako laskavou mateřskou přítomnost, která mě naplňuje pokojem. Díky takovým okamžikům má pro mě víra v naše Bohy hluboký význam. Není to jen o poznávání dávné tradice a zvyků našich předků, ale něco, co se přímo dotýká mého života.

Vím, že člověk nestojí nad přírodou, ale je její součástí. Stejně jako stromy, zvířata, řeky nebo půda, po které chodíme. Jsme s ní spojeni mnohem hlouběji, než si často připouštíme.

S příchodem podzimu, kdy příroda vydává poslední plody své celoroční píle, cítím především vděčnost. Za úrodu, slunce i déšť, bez kterých by nebylo života. Za to, že se opět naplnil jeden z přírodních cyklů a my máme z čeho čerpat během nadcházející zimy.

Hojnost ale neznamená mít plné sýpky nebo dostatek jídla. Je jí také zdraví našich blízkých, klidný domov, dobré vztahy a vědomí, že máme s kým sdílet radosti i starosti. A právě tady vnímám další důležitou stránku Bohyně Mokoš.

Když přemýšlím o našich matkách a babičkách, najednou vidím, kolik práce, starostí a odříkání za jejich životy stojí. Kolikrát byly unavené, a přesto našly sílu postarat se o druhé. Jako děti si to nedokážeme uvědomit. Teprve s přibývajícími roky začínáme chápat, kolik toho pro nás udělaly… Proto bych chtěl poděkovat všem ženám, které se podílejí na vytváření našich domovů. Matkám, babičkám, manželkám, partnerkám. Za jejich péči, trpělivost a všechnu práci, která bohužel někdy zůstává nepovšimnuta.

Zároveň věřím, že odpovědnost za rodinu a domov neseme společně. Muž i žena mají své místo a každý může přispět tím, co umí a co je v jeho silách. Skutečný domov nevzniká jen tím, že postavíme dům a rozděláme oheň. Vzniká i tím, že vytváříme prostředí, kde si lidé důvěřují, pomáhají si a dokážou se navzájem přijímat i se svými nedostatky. K bohyni Mokoš se proto můžeme obracet nejen s prosbou o plodnost, zdraví nebo hojnost, ale také s přáním, aby v našich rodinách nikdy nechyběla láska, porozumění a vzájemná úcta. Aby naše děti vyrůstaly v bezpečí a abychom je naučili vážit si života, přírody i druhých lidí. Protože právě to, co jim předáme, bude jednou skrze ně pokračovat dál.

Každý z nás má možnost zanechat po sobě něco smysluplného. Nemusí jít o velké činy. Někdy stačí dobré slovo, pomoc člověku v nouzi nebo čas věnovaný rodině. I v takových chvílích se podle mě projevuje tvořivá síla života.

S koncem úrodného období přichází také čas k ohlédnutí. Stejně jako příroda zpomaluje a připravuje se na zimní odpočinek, měli bychom ji následovat a začít také zpomalovat. Zamyslet se nad tím, co jsme během uplynulého roku dokázali. Co se nám povedlo, co dobrého vzniklo, ale také si přiznat, co se nepovedlo. Vždyť ani v přírodě nevyroste všechno, co zasejeme. Některá semínka nevzejdou, jiné rostliny poškodí mráz nebo sucho. Přesto příroda pokračuje dál a s každým jarem dostává novou příležitost. Nemusíme být tedy dokonalí. Důležité je neztrácet pokoru, umět se poučit z vlastních chyb a snažit se žít tak, aby naše činy byly plodné a dobré.

Když se ohlížím za uplynulým rokem, cítím potřebu poděkovat našim Bohům. Za jejich přízeň, výzvy, chvíle radosti i zkoušky, které mě učily a posouvaly dál. Zvláštní poděkování patří Bohyni Mokoš. Za její dary, za život, který nás obklopuje, i za připomínku toho, jak důležité je chránit vše, co nám bylo svěřeno.

Ctít naše Bohy neznamená jen pronášet modlitby, přinášet obětiny nebo dodržovat svátky našich předků. To všechno má jistě své místo. Stejně důležité je ale také to, jak žijeme v obyčejných dnech. Právě v tom vidím skutečnou úctu k Bohům i k odkazu našich předků.

Bohyně Mokoš mi připomíná, že život je dar, ale zároveň také odpovědnost. To, co dnes zasejeme, může jednou přinést plody. A záleží především na nás, jaké budou.

Ať Bohyně Mokoš ochraňuje naše ženy, děti a rodiny. Ať nám dává sílu pečovat o to, co je nám drahé, a moudrost rozpoznat, co má v životě opravdovou hodnotu.

Sláva Mokoši!

Rattmir (žrec)